CS228950B2

CS228950B2 - Thread joints

Info

Publication number: CS228950B2
Application number: CS796013A
Authority: CS
Inventors: John F Pelton
Original assignee: Union Carbide Corp
Priority date: 1978-09-06
Filing date: 1979-09-05
Publication date: 1984-05-14
Also published as: JPS6160284B2; PL218134A1; YU42490B; CA1104391A; BR7905642A; DD145653A5; US4191486A; RO83202B; YU213479A; NZ191486A; NO792861L; IS1162B6; IE791691L; GR72521B; PL127185B1; DE2967314D1; ZA794282B; AR217541A1; HU179329B; NO150330B

Description

Vynález se týká závitových spojů a zejména závitových spojů určených pro použití při vysokých teplotách.

Závitové spoje mezi součástmi, které mají různé koeficientny tepelné lineární roztažnosti, často jeví překvapivě malou pevnost při vysokých teplotách. To se stává zejména v tom případě, kde koeficienty roztažnosti jsou značně rozdílné, jako například ve spojích grafitu s kovem, a to tak, že spoje tohoto druhu se někdy zlomí bez jakéhokoliv vnějšího zatížení. Příčinou problému je velmi nízká pevnost a neprůtažnost grafitu a velký rozdíl v tepelné roztažnosti mezi grafitem a většinou kovů, které se hodí pro provoz při vysokých teplotách.

Uvedený problém se zejména projevuje v případě závitového spoje použitého u rotačních rozváděčů plynu, kterých se užívá při rafinování roztavených kovů, jak je popsáno v USA pat. spisu č. 3 870 511. V rotujícím rozváděči plynu se používá dvoudílného hřídele, jehož horní hřídel je zhotoven z kovu a dolní hřídel z grafitu. Tyto hřídele jsou spojeny závitovým spojem typu znázorněného na obr. 3 (avšak bez sbíhavosti], kterým horní hřídel pohání dolní hřídel. Směr pohonu je takový, aby se spoj utahoval, přičemž spoj musí přenášet žádaný krouticí moment a odolávat ohybovým a tažným silám. Když se spoj o průměru 2,54 cm zahřeje z okolní teploty na asi 704 °C, roztáhne se kovový vnitřní závit, například ze žáruvzdorné chromniklové slitiny, asi o 0,002 cm v průměru více než vnitřní grafitový závit. Jestliže počáteční průměrová vůle je pouze 0,005 cm, jak tomu může být u standardních závitových spojů, pak kovová část se snaží roztáhnout grafit více o 0,015 cm. To vyvolá pnutí, které zlomí grafit.

Aby se tento problém vyřešil, bylo navrženo, aby se užilo radiální vůle ve velikosti alespoň očekávaného radiálního dilatačního diferenciálu. Bylo však zjištěno, ze existoval také osový dilatační diferenciál, který vedl к tomu, že závit na kovovém hřídeli měl větší stoupání než protilehlý závit na grafitu, když spoj byl na vyšší teplotě. Kovový závit tedy nahoře tlach vzhůru na lícující grafitový závit, zaťmco kovový závit na spodku tlačil dolů, na svůj lícující závit, čímž zase byl grafit vystaven nepřijatelnému namáhání.

Aby se zabránilo kovovému závitu v působení na grafit takovcu silou, bylo pak navrženo užít dokonce větší radmlní vůle než je potřebná pro kompenzování radiálního dilatačního diferenciálu. Potom při provozních teplotách byl jediný styk dán kovovým závitem nahoře, který tlačil vzhůru lícující grafit. Tento minimální kontakt vede к vy sokým namáháním na grafitu v tomto místě. Nepatrný kroutící moment vyvolá smeknutí grafitového závitu, čímž se všechno zatížení přenese na další grafitový závit, který se také smekne, a tak dále dolů po řadě závitů, až celý spoj úplně selže.

Účelem vynálezu je proto zdokonalit dosud známé závitové spoje, které mají být přizpůsobeny pro použití při vysokých teplotách tak, že namáhání vyvolaná rozdíly v koeficientech tepelné roztažnosti jednotlivých dílů se minimalizují a otáčivá zátěž může být použita rovnoměrným předem určitelným způsobem bez dříve se dostavujících selhání. Jinými slovy spoj bude schopný odolávat namáhání ohybem, tahem a zkrutem působícím při určené vysoké provozní teplotě.

Další znaky a výhody vynálezu budou uvedeny níže.

Vynález vychází ze závitového spoje, který má být zatížen v osovém směru a sestává ze dvou dílů, které mají jednak navzájem splývající osy a jednak mají různé koeficienty tepelné lineární roztažnosti, přičemž jeden díl je díl s vnějším závitem a druhý díl je díl s vnitrním závitem.

Vynález záleží v tom, že se při okolní tepplotě vyvolá taková sbíhavost, že se při teplotě okolí zavede sbíhavost taková, že změna radiální vůle na jednotku délky mezi protilehlými závity každého dílu je rovna výrazu

A Δ T tg θ, kde

A = rozdíl koeficientů tepelné lineární roztažnosti materiálů, z nichž je každý díl zhotoven v osovém směru;

AT = pracovní teplota minus okolní teplota;

Θ = ostrý úhel tvořený zatíženou stranou závitu kteréhokoliv dílu s osami, přičemž radiální vůle vzrůstá ve směru zatížení dílu majícího vyšší koeficient lineární tepelné roztažnosti.

Podle výhodného provedení vynálezu má díl s vnějším závitem vyšší koeficient tepelné roztažnosti než díl s vnitřním závitem.

Podle jiného provedení vynálezu má díl s vnitřním závitem vyšší koeficient tepelné roztažnosti než díl s vnějším závitem.

Podle dalšího provedení vynálezu je lineární radiální vůle rovna výrazu В C Δ T, kde

В = roztečný poloměr závitu kteréhokoliv z dílů,

C = rozdíl koeficientů lineární tepelné roztažnosti materiálů, z nichž jsou díly zhotoveny, v radiálním směru a

A T = pracovní teplota minus okolní teplota.

Podle ještě jiného provedení vynálezu sestává díl s vnějším závitem z kovu a díl s vnitřním závitem sestává z grafitu.

Podle odlišného provední vynálezu sestává díl s vnějším závitem z grafitu a díl s vnitřním závitem sestává z kovu.

Podle zvláštního provedení vynálezu díl s vnějším závitem a díl s vnitřním závitem na sebe zvenčí dosedají a vyvářejí dosedací povrch, přičemž alespoň jedna část takového spoje má bezzávitový úsek, který probíhá od dosedacího povrchu na vzdálenost X, která je rovna

2A tg Θ kde

В = roztečný poloměr závitu kteréhokoliv z dílů,

C = rozdíl koeficientů lineární tepelné roztažnosti materiálů, ze kterých díly sestávají, v radiálním směru,

A = rozdíl koeficientů tepelné lineární roztažnosti materiálů, znichž je každý díl zhotoven, v osovém směru,

Θ = ostrý úhel, tvořený zatíženou stranou závitu kteréhokoliv dílu s osami.

Předpokládá se, že termometrické stupnice, obyčejně stupně Celsia, na kterých jsou koeficienty založeny, jsou konsistentní pro provozní i okolní teplotu.

Provoz spojů podle vynálezu odstranil úplně selhání při zahřátí a v zásadě odstranil také selhání při provozu. Kromě toho byla provozní životnost závitových spojů mnohokrát prodloužena.

Vynález bude blíže vysvětlen v souvislosti s výkresy.

Obr. 1 je schematický nákres průřezu jedním provedením vynálezu.

Obr. 2 je rozložený úsek průřezu odbobného к obr. 1.

Obr. 3, 4, 5, 6, 7 jsou schematické nákresy průřezů jiných provedení vynálezu.

Ve všech vyobrazeních byla radiální vůle i sbíhavost značně přehnána pro účely ilustrace a kromě toho nejsou zakresleny ve skutečnem měřítku. Ve skutečnosti je sbíhavost obvykle přliš malá, než aby byla viditelná pouhým okem.

Závitový spoj podle vynálezu je s výjimkou shora definované sbíhavosti ve všech směrech obvyklý spoj, kterého se nejčastěji používá v maticích a svornících. Standardní šroubový závit má úhel závitu šedesát stupňů a tento závitový úhel může být stejně jako jiné úhly použit v obou dílech závitového spoje. Při nejobvyklejších aplikacích se spoj zatěžuje osovou zátěží. Že osy obou dílů (závitů), které tvoří závitový spoj, navzájem splývají, je patrno z výkresů, a pro většinu aplikací jsou tyto osy stejné jako osy válců, z nichž závitové díly byly vyřezány. Tyto osy se také považují za střední čáru pro úhlová a radiální měření.

Koeficienty tepelné lineární roztažnosti jsou dobře známé konstantny, které vyzná228950 čují velikost roztažení při působení tepla pro specifické materiály. Jsou dostupné v četných technických příručkách, jakož i zjistitelné u výrobců zvláštních materiálů, nebo mohou být nalezeny obvyklými technikami. Zvlášní důležitost zde mají koeficienty kovů běžně používaných při vysokých teplotách, jakož i nekovových výrobků, jako je grafit, jichž se rovněž užívá při vysokých teplotách. Některé příklady kovových slitin a nekovových materiálů pro provoz při vysokých teplotách a jejich koeficienty tepelné roztažnosti jsou: slitina niklu a chrómu: 15,1; slitina kobaltu a chrómu: 14,4; nerezavějící ocel: 18,36; grafitová vytlačovaná tyč o průměru 5,08 cm: 1,26 rovnoběžně se směrem vytlačování (osovým), a 3,24 kolmo ke směru vytlačování; karbid křemíku: 4,5; tavený křemen: 0,522; mullit: 5,4. Všechny hodnoty jsou znásobeny 10~⁶.

Při provádění vynálezu buď díl s vnějším závitem, nebo díl s vnitřním závitem může mít vyšší koeficient a osovým zatížením může být působeno v kterémkoliv směru, přičemž každý z těchto příkladů je vybaven definovanou sbíhavostí. Dále se lze postarat o změnu radiální vůle tím, že se sbíhavost umístí buď na dílu s vnějším závitem, nebo na dílu s vnitřním závitem, přičemž nesbíhahavý díl nese přímý závit, nebo se učiní sbíhavým jak díl s vnějším závitem, tak i díl s vnitřním závitem, aby se dosáhlo správné velikosti změny radiální vůle.

Když díl s vnějším závitem má nižší koeficient než díl s vnitřním závitem, není předepsána žádná minimální radiální vůle. V důsledku toho může být radiální vůle nulová, avšak je z praktických důvodů poněkud větší než nulová, aby se usnadnilo sestavení spoje. Minimální radiální vůle je výhodná v opačném případě, totiž tehdy, když díl s vnitřním závitem má nižší koeficient tepelné roztažnosti než díl s vnějším závitem. Tato výhodná minimální radiální vůle je rovna výrazu В C Δ T, kde

В = roztečnému poloměru závitu kteréhokoliv z dílů (rozdíl roztečného poloměru mezi každým dílem je infinitesimální);

C = rozdílu koeficientu roztažnosti materiálů, z nichž jednotlivé díly sestávají, v radiálním směru;

AT = provozní teplota spoje minus okolní teplota.

Odborníku bude zřejmé, že sbíhavost je rovnoměrná po celé délce závitového dílu, na kterém je upravena, a že toho lze dosáhnout užitím sbíhavého závitníku pro vnitřní závit nebo sbíhavého průvlaku pro vnější závit, přičemž obojí závity mohou být vyřezány na soustruhu. Závity na neopracovatelných materiálech mohou být zhotoveny broušením nebo odléváním. Je výhodné, aby sbíhavost byla umístěna pouze na jednom z dílů. Oprava sbíhavosti na závitových dílech je ovšem dobře známa jak u fitinků pro potrubí pro zamezení prosakování, tak i při spojování slabých materiálů, avšak v těchto případech je díl s vnitřním závitem a díl s vnějším závitem opatřen sbíhavostí stejné velikosti, takže není změna radiální vůle podél délky závitového záběru.

Provozní teplota spoje podle vynálezu je obyčejně nad okolní teplotu, typicky asi nad 538 °C. Jediným důležitým činitelem je, aby teplota, při které má být spoje používáno, byla známa, aby do spoje mohla být zabudována vhodná radiální vůle a sbíhavost. Tuto teplotu lze označit jako určenou pracovní teplotu. Okolní teplota je zase ta teplota, při které se měří závity, a je to obvykle teplota místnosti, ve které jsou díly zhotoveny.

Odborníkům bude zřejmé, že má-li díl s vnějším závitem nižší koeficient tepelné roztažnosti, jako například grafit, způsobí zahřátí na pracovní teplotu zvětšení vůle v radiálním směru. U spoje znázorněného na obr. 6 nastane do určitého stupně přesazení v důsledku rozdílu v podélném roztažení.

Účinek rozdílu v podélném nebo osovém roztažení pro přesazení rozdílu v radiálním roztažení se zvyšuje se vzdáleností od dosedacího povrchu 29, až v jednom bodě, který bude nazýván „neutrální bod“, není zde uvolnění nebo utažení závitu. To je bod, ve kterém díl, mající vyšší koeficient, v tomto případě díl s vnitrním závitem, se pohybuje ven a vzhůru vůči dílu s vnějším závitem, který sedí pod dílem s vnitřním závitem, a to o velikost dávající výsledný pohyb, který je rovnoběžný se stranou závitu. V kterémkoliv bodě pod neutrálním bodem se tedy závit uvolní a v kterémkoliv bodě nad neutrálním bodem se závit uháhne. Jestliže vzdálenost od neutrálního bodu к dosedacímu povrchu je X, pak platí

A tg Θ kde

A,B,C -a Θ jsou hodnoty shora definované.

Za předpokladu, že byla upravena vůle podle vztahu A Δ T tg Θ s radiální vůlí vzrůstající ve správném směru, pak se diskutovaný určitý spoj, tj. spoj, u kterého díl s vnějším závitem má nižší koeficient při zahřátí na pracovní teplotu, uvolní a musí být opět utažen při zvolené teplotě, je-li žádán těsný spoj. Tomuto požadavku opětného utažení lze se však vyhnout, když se odstraní závit (viz obr. 7) na jednom nebo na obou dílech počínaje na neutrálním bodě na vzdálenost X к dosedacímu povrchu. Když se tento spoj sestaví s velmi nepatrným kroutícím momentem, jo v kontaktu pouze závit na neutrálním bodě, v tomto případě dolní závit. Když se spoj zahřeje, zátěž na tomto bodě závitu se nezmění, avšak vůle nebo mezera mezi závity nad tímto kontaktem se zmenší.

Při určené pracovní teplotě se stejného slabého kontaktu ’ dosáhne na všech závitech. Je-li požadován těsný spoj při pracovní teplotě, lze závitový spoj sestavit s předem určeným kroutícím momentem nebo utáhnout o danou úhlovou velikost za bodem počátečního styku. Potom při pracovní teplotě budou zatíženy všechny závity.

Zásada neutrálního bodu může být také užita u spoje podle obr. 3, kde vnější závit má vyšší koeficient roztažnosti. Jestliže závitový záběr probíhá právě k neutrálnímu bodu, což je vzdálenost X, jak -shora definováno, od dosedacího povrchu 17 (tím, že se v tomto bodě ukončí jeden nebo oba závity), spoj se ani neuvolní ani neutáhne, když se zahřeje. Jestliže závitový záběr probíhá za neutrální bod, spoj se při zahřátí uvolní. Jestliže závitový záběr končí krátce za neutrální bodem, spoj se při zahřátí utáhne.

Obr. 1 je pohled se strany na závitový spoj, u kterého díl 4 s vnějším závitem má vyšší koeficient roztažnosti než díl 5 s vnitřním závitem. Směr zátěže 6 je znázorněn pro díl 4 s vnějším závitem, kdežto pro díl 5 s vnitřním závitem je znázorněn směr 7 zátěže. Splývající osy nebo středová čára 1 odpovídá osám válců, z nichž jsou díly zhotoveny. Strany 2 a 3 představují strany nesoucí zátěž pro díl 5 s vnitřním závitem, popřípadě díl 4 s vně jsím závitem. Roztečná čára 8 náleží dílu 4 s vnějším závitem, kdežto roztečná čára 9 náleží dílu 5 s vnitřním závitem. Roztečný poloměr 12 náleží vnějšímu závitu a roztečný poloměr 11 vnitřnímu závitu. Stoupání 13 vyznačuje stoupání vnitřního závitu, přičemž ovšem stoupání vnějšího závitu se měří stejným způsobem. Všechna vyobrazení znázorňují spoje při teplotě okolí.

Obr. 2 je rozložený úsek závitového spoje podobného spoji na obr. 1. Středová čára 1, roztečné čáry 8 a 9 a směry 6 a 7 zatížení jsou stejné jako na obr. 1. Radiální vůle 14 je vyznačena jako vzdálenost mezi roztečnými čarami 8 a 9 podél čáry kolmé ke středovým čarám. Úhel 15 je označen symbolem Θ a byl definován shora.

Obr. 3 až 7 znázorňují vesměs středové čáry 1 a - směry 6 a 7 zatížení jako na obr. 1 a 2. Na obr. 3 má díl 15 s vnějším závitem vyšší koeficient roztažnosti než díl 17 s vnitřním závitem a nese také dosedací povrch 18, který přiléhá k povrchu dílu s vnitřním závitem, Na obr. 4 je díl 21 s vnějším závitem opět materiál s velkou roztažnosti, přičemž díl 22 s vnitřním závitem je materiál s nízkou roztažnosti. Zde dosedací povrch 23 dílu 21 přiléhá k vnitřnímu ' povrchu dílu 22, což se liší od vnějšího dosednutí podle obr. 3.

Na obr. 5 má díl 24 s vnitřním závitem vyšší koeficient roztažnosti než díl 25 s vnějším závitem, přičemž dosedací povrch 26 dílu 25 s vnějším závitem dosedá na vnitřní povrch dílu s vnitřním závitem. Je třeba si povšimnout opačných směrů sbíhavosti na obr. 4 a 5 pro díly s vnějším a vnitřním závitem, přičemž radiální vůle pokaždé vzrůstá ve směru zatížení dílu majícího vyšší koeficient tepelné roztažnosti. Na obr. 6 je díl -s vnějším závitem označen 28 -a díl s vnitřním závitem je označen 27 a má - vyšší koeficient roztažnosti. Dosedací povrch 29 dílu 28 s vnějším závitem dosedá na vnější povrch dílu s vnitřním závitem, v němž spočívá rozdíl oproti obr. 5. Obr. 7 znázorňuje jednu stranu obr. 6 a liší se pouze bezzávitovou částí 30, která probíhá od neutrálního bodu o vzdálenost X k dosedacímu povrchu. Vzorec pro veličinu X je uveden shora. Zde byl závit odstraněn jak z dílu s vnějším závitem, tak i z dílu -s vnitřním závitem.

I když dosedací povrch byl popsán jako část dílu s vnějším závitem, dosedá při utažení spoje na protilehlou část na dílu s vnitřním závitem, a tato část může být také považována za dosedací povrch. Vzdálenost X probíhá mezi tímto dosednutím a neutrálním bodem. Na obr. 3 až 6 jsou znázorněny závity s podsoustružením, jek se normálněprovádí při praktických postupech řezání závitů. Délka tohoto podříznutí, popřípadě podsoustružení bude mít určitý účinek na výkon spojů znázorněných na obr. 4 a 6, avšak předpokládá se, že tato délka je tak malá, že nemá žádný praktický účinek. Dále je na obr. 3 až 7 zvolen směr závitu (pravý nebo levý) tak, že přenášený kroutící moment má sklon utahovat spoj. Když je spoj takto utažen, oba díly budou osově zatíženy ve směrech 6, 7. To ovšem nemá význam v tom případě, že se nepřenáší jiný kroutící moment, než kterého se užije pro vzájemné spojení obou dílů.

Příklad

Na počátku popisu byl zmíněn rotující rozváděč plynu a ve spojení s ním byl uveden spoj typu znázorněného na obr. 3. Tento příklad se týká srovnání mezi dosavadním spojem uvědným shora a mezi dvoudílným hřídelem provedným podle vynálezu a přizpůsobeným k použití v rotujícím rozváděči plynu, jehož spoj je konstruován stejným způsobem jako závitový spoj podle obr. 3.

Horní hřídel uvažovaného spoje je opět zhotoven ze žáruvzdorné chromniklové slitiny. Dolní hřídel, - jehož vnější průměr je 4,75 centimetru, je vysoustružen z vytlačovaného grafitu o průměru 5,6 cm. Závit, který spojuje oba díly, má jmenovitý vnější průměr 2,22 cm a má 3,54 závitů na jeden centimetr s vhodnými vnějšími a vnitřními tolerančními rozsahy. To umožňuje -diametrální vůli 0,105 až 0,04 cm nebo radiální vůli 0,0025 až 0,02 cm. Délka závitového záběru je přibližně 3,0 cm. Tyto části byly měřeny a sestaveny při teplotě 21 °C a byly pak zahřátý a pracovaly při teplotě 632 - °C. Velká část spojů takto zhotovených a užívaných selhala prasknutím grafitu v závitové části. Část těchto spojů selhala při zahřívání před skutečným použitím.

22050

Závit v grafitovém dílu uvažovaného spoje byl pak učiněn sbíhavým jako na obr. 3. První části byly provedeny na soustruhu a další části byly vyříznuty sbíhavým závitníkem, Diametrální nebo vnitřní sbíhavost je 0,08 cm, což je dvojnásobkem změny radiální vůle na centimetr délky, jak bylo vypočteno podle shora uvedeného vzorce, tj. radiální vůle na jednotku délky = A Δ T tg 0, za po užití lineárního koeficientu tepelné roztažnosti 1,26.10⁶ pro grafit (hodnota v osovém směru nebo rovnoběžně se směrem vytlačování] a 15,7.10^-6 pro žáruvzdornou chromniklovou slitinu (opět hodnota v osovém směru]. Minimální diametrální vůle je udržována v rozmezí 0,02 do 0,03 cm. Termometrická stupnice je Celsius, úhel 0 je 60°, sestavení provedeno při 21 °C a provoz byl při 632 °C.

Claims

PŘEDMĚT VYNÁLEZU

1. Závitové spoje pro zatížení v osovém směru, sestávající ze dvou dílů, jež mají splývající osy a odlišné koeficienty lineární tepelné rozíažnosti, přičemž jeden díl je díl s vnějším závitem a druhý díl je díl s vnitřním závitem, vyznačující se tím, že se při teplotě okolí zavede sbíhavost taková, že změna radiální vůle na jednotku délky mezi protilehlými závity každého dílu je rovna výrazu

A Δ T tg 0, kde

A = rozdíl koeficientů tepelné lineární roztažnosti materiálů, z nichž je každý díl zhotoven, v osovém směru;

ΔΤ = pracovní teplota spoje minus okolní teplota;

Θ = ostrý úhel tvořený zatíženou stranou závitu kteréhokoliv dílu s osami, přičemž radiální vůle vzrůstá ve směru zatížení dílu majícího vyšší koeficient lineární tepelné roztažnosti.
2. Závitové spoje podle bodu 1, vyznačující se tím, že díl s vnějším závitem má vyšší koeficient tepelné roztažnosti než díl s vnitřním závitem.
3. Závitové spoje podle bodu 1, vyznačující se tím, že díl s vnitřním závitem má vyšší koeficient tepelné roztažnosti než díl s vnějším závitem.
4. Závitové spoje podle bodu 2, vyznačující se tím, že lineární radiální vůle je rovna výrazu В С ΔΤ, kde

В = roztečný poloměr závitu kteréhokoliv z dílů,

C=rozdíl koeficientů lineární tepelné roztažnosti materiálů, z nichž jsou díly zhotoveny, v radiálním směru a

ΔΤ = pracovní teplota minus okolní teplota.
5. Závitové spoje podle bodu 4, vyznačující se tím, že díl s vnějším závitem sestává z kovu a díl s vnitřním závitem sestává z grafitu.
6. Závitové spoje podle bodu 3, vyznačující se tím, že díl s vnějším závitem sestává z grafitu a díl s vnitřním závitem sestává z kovu.
7. Závitové spoje podle bodu 3, vyznaču jící se tím, že díl s vnějším závitem a díl s vnitřním závitem na sebe zvenčí dosedají a vytvářejí dosedací povrch, přičemž alespoň jedna část takového spoje má bezzávitový úsek, který probíhá od dosedacího povrchu na vzdálenost X, která je rovna x= ^BG

2 A tg 0 kde roztečný poloměr závitu kteréhokoliv z dílů;

C = rozdíl koeficientů lineární tepelné roztažnosti materiálů, ze kterých díly sestávají, v radiálním směru;

A = rozdíl koeficientů tepelné lineární roztažnosti materiálů, z nichž je každý díl zhotoven, v osovém směru;

0 = cstrý úhel tvořený zatíženou stranou závitu kteréhokoliv dílu s osami.
8. Závitové spoje podle bodu 2, vyznačující se tím, že díl s vnějším závitem a díl s vnitřním závitem na sebe zvenčí dosedají a vytvá^: ' dosedací povrch, přičemž alespoň jeden díl tohoto spoje má bezzávitový úsek probíhající od dosedacího povrchu na vzdálenost X, která je rovna kde

В = roztečný poloměr závitu kteréhokoliv z dílů,

C = rozdíl koeficientů tepelné lineární roztažnosti materiálů, z nichž je každý díl zhotoven, v radiálním směru,

A = rozdíl koeficientů lineární tepelné roztažnosti materiálů, ze kterých jsou díly zhotoveny, v osovém směru a

0 = ostrý úhel tvořený zatíženou stranou závitu kteréhokoliv dílu s osami.