Oblast techniky

Vynález se týká způsobu volného kování dvojice ojnic z kovářského ingotu, kde polotovary ojnic k sobě přiléhají hlavicemi s největšími obdélníkovými průřezy.

Dosavadní stav techniky

Doposud se volně kovaly ojnice rovněž ve dvojicích, ale z kovářského ingotu, který se po ohřátí na kovací teplotu napěchoval ve směru podélné osy ingotu. Následně se pak z takto vykovaného polotovaru vykoval polotovar, jehož osa byla rovnoběžná s osou ingotu. Polotovar měl obdélníkový průřez, odpovídající největšímu obdélníkovému průřezu hlavic. Následně se vykovaly souměrně podle příčné osy obě dvojice dříků, zakončené hlavicemi. Celý výkovek měl dostatečné prokování v každé části. Dvojice výkovků se buď kovářským způsobem rozdělila na dva výkovky samostatných ojnic, nebo se rozdělila na pálicím stroji. Polokruhové otvory v hlavách na obou koncích se rovněž na pálicích strojích vypálily. Uvedený způsob výroby je charakterizován větším počtem ohřevů a zvýšenou váhou vstupního ingotu, která musí pokrýt rovněž ztráty opálem při větším počtu ohřevů a přídavek na materiál, odstraněný z větších hlavic vypálením. Rovněž větší počet operací klade vyšší nároky na manipulaci s výkovkem. Konečnou operací je pálení polokruhových otvorů ve hlavách, které se provádí za studená a proto nemůže být konečnou operací kovářská operace. Při pálení dochází v blízkosti řezu plamenem ve výkovku k nestandardním přeměnám struktury materiálu. Proto je nutné výrobek následně v některé jeho fázi, například po hrubování, ještě tepelně zpracovat na konečnou hodnotu pevnosti materiálu.

Podstata řešení

Způsob volného kování dvojice ojnic z kovářského ingotu podle vynálezu vychází rovněž z polotovaru ojnic, které ksobě přilehají hlavicemi s největšími obdélníkovými průřezy. Z kovářského ingotu se nejprve vykove polotovar, jehož podélná osa je shodná s osou ingotu a obdélníkový průřez odpovídá největšímu obdélníkovému průřezu hlavic polotovaru ojnice. Ve středové části se v takto vykovaném polotovaru protisměrně vyděruje protisměrnými trny otvor. Průměr trnů je 1:1,8 až 1:2,2 šíře obdélníkového průřezu. Z polotovaru se dále obvyklým postupem vykove dvojice dříků, z nichž každý je zakončen hlavicí s menším průřezem. Mezi hlavicemi a dříkem jsou kuželové přechody. Celý polotovar, vykovaný z ingotu, má podélnou osu shodnou s osou ingotu. Polotovar má poměrně nízký stupeň prokování, který by pro finální výrobek nedostačoval. Následným prokováním, při kterém se vytvoří dříky s hlavami, se v těchto částech dosáhne potřebného prokování. Středová část však potřebných parametrů dosáhne až při protisměrném vyděrování rovnými trny. Tímto postupem se získá potřebné prokování celého výkovku s optimálním počtem ohřevů a kovářských operací za maximálního využití materiálu výchozího ingotu. Jediným odpadem je blána, zbylá mezi rovnými tmy. Ostatní materiál se účastní dalšího prokování, proto použitý ingot může být o menší hmotnosti, a to o 400 až 1 200 kg, podle velikosti ojnic.

Pro snížení deformace polotovaru je vhodné vymezit středovou část, tvořící polotovar k sobě přiléhajících hlavic, kovářským zabráním, a to nejlépe zásekem.

Po protisměrném děrování se středová část překove na požadovaný rozměr polotovaru za přítomnosti jednoho z trnů ve vyděrovaném otvoru. Takto využitý trn má proto délku, odpovídající tloušťce středové části polotovaru a při následném kování, při kterém se středová

- 1 CZ 287709 B6 část rovná na požadovaný rozměr, plní funkci dorazu. Tím se nejen vrátí polotovaru původní rozměr, ale současně se v této části zvýší stupeň prokování.

Popis obrázků na výkrese

Celkový pohled na polotovar s podélnou osou, shodnou s osou ingotu, znázorňuje obr. 1, polotovar po vyděrování s vyznačeným zabráním znázorňuje obr. 2, a obr. 3 konečný tvar výkovku před rozdělením.

Popis příkladného provedení

Obvyklým způsobem se po ohřátí na kovací teplotu vykove z ingotu polotovar obdélníkového průřezu, který odpovídá největšímu obdélníkovému průřezu hlavic polotovaru ojnice. Středová část polotovaru, tvořící dvojici ksobě přiléhajících hlavic s největšími obdélníkovými průřezy, se vymezí kovářským zabráním Z ve tvaru záseku. Tím se vymezuje místo přípustné deformace, která vznikne při následném děrování otvoru O rovnými trny, jejichž průměr je 1:1,8 až 1:2,2 šíře obdélníkových polotovarů. Deformace polotovaru se projeví při této operaci především vyboulením boků polotovaru obdélníkového průřezu, a to pouze ve středové části, vymezené zabráním Z. Po odstranění jednoho tmu je druhým trnem vytlačena blána, která byla sevřená mezi čely rovných trnů. Po této operaci se středová část za přítomnosti jednoho z trnů ve vyděrovaném otvoru O překove na požadovaný rozměr polotovaru. Přítomný tm zajistí jednak dostatečné prokování vyboulených boků při jejich srovnání, a současně plní při kování středové části polotovaru funkci dorazu, protože délka tmu a konečná tloušťka polotovaru jsou shodné. Následně se obvyklým postupem vykove dvojice dříků D, zakončených hlavicemi s menším obdélníkovým průřezem, spolu s kuželovými přechody mezi dříky D a hlavicemi. V hlavicích s menšími obdélníkovými průřezy se vyděrují vybrání V kupříkladu dutými trny. Následně se odkrojí vnější části hlavic za zachování potřebného přídavku. Zdvojený polotovar se rovněž kovářsky rozdělí v dělicí rovině R. Protože se jedná o poslední kovářskou operaci, lze kovací teplotu s výhodou použít jako výchozí teplotu pro následné tepelné zpracování finálního výkovku.